Dopis, který nesmí mít na kahánku!

Dopis, který bychom měli všichni znát a jeho obsah si pamatovat, je dopis Jana Zajíce, od jehož upálení se 25. února 1969 uplyne 50 let. Na protest proti sovětské okupaci. Po Janu Palachovi další mladík se rozhodl k činu, který měl vyburcovat národ. A namísto toho zemřel v děsivých bolestech. Pamatujme si jeho jméno. Jmenoval se Jan Zajíc. Chtěl upozornit především na to, že rok od začátku okupace upadla společnost do letargie. A začalo se rozjíždět období tzv. normalizace, kterou bohužel mnozí mají dodnes v sobě.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy napsali a vhodili do schránky takový obyčejný dopis? A jak dlouho to je, co vám takový dopis přišel? Doba se posouvá, našel si k nám cestu mobil a internet, smsky, e-maily a chaty, přesto sdělení, zanechaná nám na papíře ve své moudrosti, hloubce, síle či intenzitě dosud nic nepřekonalo.

Všimli jste si, co všechno lze z dopisů vyčíst? Jeho pisatel často sdělí i to, o čem se nezmiňuje. Můžete poznat jeho náladu při psaní. Roztřesená písmenka? Možná měl vztek. Ujíždí řádky, i když si na tom běžně dává záležet? Tak to zřejmě nebude naladěn na pozitivní vlnu. Je inkoust rozpitý? Asi nad dopisem plakal…to jsou právě důvody, proč některé dopisy jsou nesmrtelné. Protože říkají víc, než dokáží popsat napsaná slova. A jeden z takových dopisů, který bychom měli všichni znát a jeho obsah si pamatovat, je právě dopis Jana Zajíce svým rodičům, kterým napsal:

Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!

Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les.

Naplnění snu Jana Zajíce, pro který se obětoval, trvalo naší společnosti dlouhých dvacet let. Važme si a nezklamejme oběti těch, kteří s námi dnešek už nemohou prožívat. Je to ale dnešek, pro který se obětovali. A my se jim musíme odvděčit tím, že budeme myslet na zítřek. V jejich duchu.