Závan normalizace

ODA

Každý rok v srpnu si zejména pamětníci připomínají hanbu a tragédii sovětské okupace Československa 21. srpna 1968, kdy tanky „bratrského“ SSSR rozdrtily svými pásy demokratizační proces Pražského jara a s nimi v zády se posléze ujali moci kolaboranti, zrádci a oportunisté. Stalo se tak 30 let po ostudné Mnichovské dohodě z konce září 1938, jíž západní spojenci Francie a Velká Británie pomohli okleštit Československo a nakonec ho vlastně bez boje vydali do pařátů nacistického Německa.

Tato dvě data v historii Československa a následnické České republiky jsou spojena s největším pocitem zhanobení národa a frustrace v celém 20. století. Letošní rok je ale také smutným výročím 50 let od doby, kdy mlácení, zabíjení a perzekuce nad Čechy a Slováky od cizí okupační mocnosti převzali domácí horliví přisluhovači. Ještě v zimě roku 1969 ve vypjaté atmosféře po Palachově týdnu a demonstracích na oslavu hokejového vítězství nad Sovětským svazem, se tisk, rozhlas a televize vymykaly požadavkům komunistických orgánů. Pak ale začaly rozsáhlé čistky nejprve v bezpečnostních složkách, pak v dalších oblastech života celé země. Vrcholem smutku a rezignace pro zmučený národ se stal tzv. pendrekový zákon (zákonné opatření číslo 99/1969 Sb.). Tuto normu, která legalizovala krvavý zásah proti demonstrantům, totiž podepsali významné tváře Pražského jara, prezident Ludvík Svoboda, premiér Oldřich Černík a předseda federálního shromáždění Alexander Dubček.

Nastalo 20leté období normalizace: většina národa si něco jiného myslela a něco jiného pragmaticky říkala. Statisíce lidí emigrovaly, desítky tisíc nesměly vykonávat svou profesi a živořily. Držet ústa a krok, mít klid na práci, to byla hesla husákovského režimu pro běžné obyvatele.

30 let od československé sametové revoluce v listopadu 1989 jsme dnes opět svědky závanu normalizační atmosféry. Nemalá část občanů svými volebními preferencemi nostalgicky volá po „socialistických jistotách“. Jsou dokonce ochotni naslouchat těm politickým silám, které znovu volají po „klidu na práci“, relativizují komunistické zločiny a fakta minulosti. Naslouchají jim zejména ti, kteří nevyužívají či nečerpají klíčové svobody, jako jsou svoboda pohybu, svoboda vyjadřování, svoboda shromažďování, svoboda podnikání atd.

V letošním smutném 50. výročí zahájení Husákovské normalizace platí ještě naléhavěji výzva k obhajobě a prosazování všech demokratických aspektů rozvoje společnosti, k trpělivému vysvětlování předností demokracie spoluobčanům, zejména pak mladé generaci. Patří k nim zejména dodržování ducha i litery Ústavy ČR a všech zákonných norem, ale také požadavky na vysoké morálně-volní vlastnosti těch, kdo jsou představiteli naší demokratické společnosti. Můžeme se přitom dobře opřít o principy i záruky, jež Českou republiku spojují s Evropskou unií a bezpečnostně se Severoatlantickou aliancí.

Tým ODA