V POLITICKÉM SOUBOJI MŮŽETE PROHRÁT, V SOUBOJI S BESTIÍ NEMŮŽETE PŘEŽÍT

ODA

Každý POLITIK se snaží porazit své POLITICKÉ soupeře a používá k tomu všechny POLITICKÉ prostředky. Prohraje-li, může to být i jeho POLITICKÝ konec. Tak to v demokracii chodí. Pokud však soupeřem je mocí opojená, nelítostná a v cizím sevření působící organizace, výsledkem není POLITICKÁ prohra, ale brutální vražda.

Tak tomu bylo i v případě Milady Horákové, političky, která ve veškeré své politické aktivitě hájila ideje Beneše a Masaryka. Výsledkem byl monstrproces, který neměl za cíl nalézt spravedlnost, ale vytvořit oběť, která bude mít na celý národ odstrašující účinky.
Proces byl výjimečný už svým ohlasem. Po prvních třech dnech byl soud doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí. Všechny volaly po přísném potrestání, většina po trestu smrti.

Byl to důsledek instrukce aparátu strany, v níž mimo jiné stálo: „Široce podchyťte ohlas procesu. Nechť promluví hlas lidového hněvu. Připravte závodní schůze a projevy, na nichž náš lid řekne, že zesílí bdělost, že zvýší své pracovní úsilí, že zbytky rozvratné reakce rozdrtíme. V usneseních, nechť je žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinů.“
Občané této žádosti vyhověli (závodní výbory KSČ, výbory milicí KSČ, ale i některé uliční výbory). Soud obdržel na 6300 rezolucí, žádajících smrt a plných výrazů jako „zlotřilá chamraď“, „zavilí zločinci“, „krvaví psi“. Prokurátor pak při soudním líčení uváděl: „Tisíce projevů, které došly tomuto soudu ze všech vrstev tohoto národa vyjadřují nesmírný hněv našeho pracujícího lidu nad hanebnou činností žalovaných“.

Do soudní síně tak vstoupil nový prvek – organizovaný hněv lidu. Obyčejní lidé, pamatující Masarykovu republiku, k níž se Milada Horáková otevřeně během procesu hlásila, byli uvrženi již samotným procesem do strachu, zejména o sebe a o svoje děti a podepisovali rezoluce, požadující trest smrti pro Miladu Horákovou. Komunisté měli v té době pevně v ruce veškerý tisk i sdělovací prostředky, nenávist byla šířena i ampliony obecního rozhlasu. Záměrně vyvolané atmosféře strachu a nenávisti pak odpovídaly i rozsudky, vynesené 8. června: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.

Milada Horáková se ve své poslední řeči před vynesením rozsudku statečně postavila za svoje ideály, za ideje Beneše a Masaryka.
Přestože se mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažily svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, Gottwald rozsudky k trestu smrti podepsal.
Ve svém posledním dopise rodině, v den popravy, Milada Horáková napsala: „Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. “
Poprava Milady Horákové byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 hodin ráno. Ostatky byly zpopelněny, nepohřbeny a dosud nebyly nalezeny.

Dělejme všechno proto, aby už nikdy neměl POLITICKOU moc v rukou kdokoliv, kdo je schopen takové bestiality.

Tým ODA