Tragédie srpna 1968 nakonec vedla k návratu Česka do demokratického světa

Československo zažilo ve 20. století dvakrát hluboké ponížení a politickou, ekonomickou a morální devastaci. Prvním byla ostudná vstřícnost demokratických spojenců Československa, Velké Británie
a Francie, vůči nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi a jeho italskému soukmenovci Benito Mussolinimu, zpečetěná v hanebné mnichovské dohodě ze září 1938 a následném odtržení českého pohraničí, po němž přišla nacistická okupace a válka.  Druhé pak následovalo pouhých 30 let později, když sovětská armáda se svými některými spojenci 21. srpna 1968 rozdrtila na tancích demokratizační proces Pražského jara.

Historici už opakovaně dokázali, že sovětské politbyro v čele s Leonidem Brežněvem se již od začátku roku 1968 připravovalo na možnost intervence v Československu. Varování i tvrdé výhružky se opakovaly, naposledy na summitu Brežněv-Dubček v Čierné při Čopu. Sovětská generalita si prostor „osahala“ při předchozích manévrech armád Varšavské smlouvy. Nasazení 400 000 sovětských a dalších vojáků tzv. spřátelených zemí (Polska, Maďarska a Bulharska, Moskva účast vojsk NDR kvůli válečným reminiscencím odmítla) s mnoha tisíci tanky a letadly se stalo názorným předvedením demokratickému světu, jak si Sovětský svaz představuje v praxi mírovou politiku. Stovky mrtvých Čechů a Slováků, desítky tisíc zničených životů zákazem výkonu povolání a tvrdým kádrováním, 300 000 emigrujících Čechoslováků, morální devastace atd., to je nikoli 50 let stará vzpomínka, ale trvalé memento pro dnešní i budoucí generace.

Stejně jako při předchozím sovětskými tanky krvavě potlačeném povstání v Maďarsku v roce 1956, Moskva demonstrovala, že ve svém impériu si bude dělat, co chce. Důležitým efektem srpnové okupace pro sovětské generály pak bylo, že až do roku 1991 bylo zhruba 150 000 sovětských vojáků umístěno v Československu a vedle obrovské armády SSSR v NDR tak byla Moskva podstatně lépe připravena na plánovanou vojenskou konfrontaci se Západem dislokací prvosledových jednotek nedaleko tehdejší západoněmecké hranice.

I když se noví ruští vůdcové od okupace ČSSR distancovali, současné ruské vedení v čele s prezidentem Vladimírem Putinem nejenže probudilo nostalgii na tzv. báječné časy Sovětské svazu a jeho velmocenského postavení (včetně adorace Stalina či Brežněva), ale snaží se konkrétními kroky tuto reminiscenci naplňovat.

V důsledku srpnové okupace ale milióny lidí v tehdejším Československu vystřízlivěly ze svého snu o „demokratickém socialismu“ či o „třetí cestě“ mezi kapitalismem a socialismem. Srpen 1968 se tak stal prvním krokem k Listopadu 1989.

Potupení a zhanobení republiky se dnes opět snaží bagatelizovat současní čeští komunisté. Jejich předseda Vojtěch Filip nejenže tvrdě politicky vystupuje proti vojenským misím českých vojáků ve světě, nyní ale předvedl další nebývalou devótnost vůči Moskvě a stále bezostyšnější plní úkoly ruské páté kolony v Česku. V nedávném interview britskému deníku Guardian uvedl, že za okupaci nemůžou Rusové, ale Ukrajinci. Usoudil tak z toho, že Leonid Brežněv byl národností právě Ukrajinec. Moskvě přitom chtěl pomoci dvakrát: jednak touto alibistickou distancí od sovětské (rozuměj ruské) okupace, jednak si přisadil proti Moskvou dnes nenáviděné Ukrajině a její snaze stát se členem EU
a NATO. Podle logiky soudruha Filipa by tedy za stalinské zločiny v Sovětském svaze, jež stály životy asi 20 miliónů lidí v této říši, nesla odpovědnost Gruzie (její kritika by se kvůli prozápadní politice Gruzie také hodila), protože Stalin, původním jménem Ioseb Besarionis dze Džugašvili, byl Gruzínec. Že by najednou soudruh Filip chtěl revolučně nahrazovat třídní boj, jako jednu z hlavních zásad komunistické internacionály, bojem mezi národnostmi či etniky?