Summit NATO v Praze před 16 lety vstoupil do dějin

Právě před 16 lety, 22. listopadu 2002, skončila v Praze vrcholná schůzka členských zemí Severoatlantické aliance (NATO), kterou označil její tehdejší generální tajemník George Robertson za historickou událost. V odpověď na rostoucí rizika terorismu více než rok po útoku teroristů na USA rozhodlo NATO vytvořit síly rychlé reakce, jež alianci daly vojenskou kapacitu pro rychlé a technicky dobře zabezpečené operace i mimo teritorium spojenců. Nejde si nepoložit kacířskou otázku: Byli bychom svědky současných vojenských provokací a manévrů mezi Ruskem a Ukrajinou, kdyby Ukrajina byla členem NATO, tak jak se o tom jedná už od loňského roku?

Poté, co z někdejších zemí Varšavské smlouvy, která byla rozpuštěna 1. 7. 1991, vstoupily do NATO v roce 1999 Česká republika, Maďarsko a Polsko, pražský summit pozval za členy aliance další země střední a východní Evropy: Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Ty se staly řádnými členy NATO o dva roky později v březnu 2004. Po přijetí Albánie a Chorvatska (2009) a Černé Hory má západní obranná aliance 29 zemí, přičemž letos zahájila přístupové rozhovory republika Severní Makedonie. Znovu je třeba připomínat, že to byla autorita a mezinárodní prestiž tehdejšího prezidenta České republiky Václava Havla, díky níž dostala ČR jako první z postkomunistických zemí pozvánku za člena obranné aliance západních demokracií.

Summit v Kongresovém centru se snažili narušit anarchisté a radikálové z Česka i dalších zemí, přičemž jejich agresivitu dokázaly policejní jednotky zvládnout. Kvůli mimořádně chráněným světovým osobnostem v čele s prezidentem USA Georgem Bushem mladším byl zaveden také mimořádný kontrolní režim na českých hranicích. Historický vývoj potvrdil naivitu a hloupost tehdejších a bohužel nadále pokračujících pacifistických názorů, že česká vláda členství v NATO „zaprodává republiku a připravuje nás o svobodu. Jsme proti zbytečnému investování milionů,“ prohlásili tehdejší předáci Národní strany, která mezitím dávno zmizela v propadlišti dějin.

Zatímco rozpadem SSSR a rozpuštěním Varšavské smlouvy v roce 1991 byla symbolicky ukončena éra studené války, která určovala podobu vztahů mezi státy po druhé světové válce, mělo se před 16 lety v Praze za to, že bude pokračovat konstruktivní spolupráce s Ruskou federací. Nicméně Rusko svou agresivní politikou, která vyvrcholila okupací ukrajinského poloostrova Krym a také nepokrytou podporou separatistické občanské války na východě Ukrajiny, tuto slibnou spolupráci se západními demokracii narušilo, což vedlo k rozsáhlým mezinárodním sankcím proti Moskvě.

Pro dnešní sousedy opět zbraněmi hlomozícího Ruska se stal naprosto zásadním článek 5 Washingtonské smlouvy, podle něhož bude případný útok proti jakékoli zemi NATO považován za útok proti všem a tomu bude odpovídat reakce spojenců. Proto se také jednotky Armády České republiky zapojily mj. do obranných akcí v Pobaltí, kde kvůli velké ruské menšině nebyl a není vyloučen scénář obdobný „referendu“ pod hlavněmi ruských zbraní na Krymu. Čeští vojáci slouží také v dalších zahraničních misích v Afghánistánu, Kosovu, Somálsku, Bosně a Hercegovině, v Mali, v Iráku, na Sinaji a v Izraeli. Už 29 českých vojáků v těchto misích na obranu aliance a České republiky zahynulo, celá polovina pak v Afghánistánu, což opětovně vyvolává politické diskuse, jímž vévodí názory krajní levice i krajní pravice, že by české jednotky měly chránit jen české hranice.

Čeští vojáci v zahraničních misích také zachraňují svým osobním nasazením, profesionalitou
a statečností dlouholetou neochotu české politické reprezentace investoval do obrany země odpovídající prostředky. Zatímco se jako člen NATO Česká republika zavázala investovat do obranných aktivit dvě procenta HDP, je sotva na polovině. Česko tak v alianci připomíná cestujícího, který se sice veze v 1. třídě expresu, ale zaplatilo si lístek jen do 3. třídy. Nedostatečný stav armádní výzbroje opakovaně v minulosti pranýřovala generalita armády. To by se mělo nyní změnit, přičemž do modernizaci českých obranných sil má být do roku 2027 investováno 100 miliard korun. Podle programových priorit Občanské demokratické aliance by měla být také obnoven armádní výcvik české populace, mj. v zájmu posílení zdravého vlastenectví a posílení aktivní obrany republiky.

Jedním z klíčových závazků členství ČR v NATO je „zahraniční politika konzistentní s členstvím v alianci“.  Zde také vyvolávají kontroverze proruská vystoupení prezidenta republiky Miloše Zemana, který mj. zpochybnil efektivitu mezinárodní sankcí a označil ruskou okupaci Krymu za „hotovou věc“. Na straně druhé český prezident zásadně podporuje zahraniční mise Armády ČR jako podporu boje proti mezinárodnímu terorismu. V posledních dnech Česká republika v očích spojenců nepochybně utrpěla přinejmenším na pověsti v důsledku dosud zcela nevyjasněné dlouhodobé „dovolené“ premiérova syna Andreje Babiše jr. právě na okupovaném Krymu.

Dokud nebude mezinárodní společenství zmítané klubkem často protichůdných zájmů schopné společně zajistit bezpečnost, udržitelný rozvoj a pozitivní budoucnost národů v klíčových konfliktních oblastech světa, pak má Česká republika jedinou záruku své bezpečnosti, svobody a prosperity jako pevný člen NATO. NATO.  Pokud by měli čeští vojáci už k obraně země před sebou např. už jen řeku Moravu, to by bylo už asi pozdě.

Milan Smutný