Sto let života krále Miroslava

Dáte-li si do vyhledávacího okénka české Wikipedie jméno „Miroslav“, objeví se na prvním místě právě on, Ing. Miroslav Zikmund, dr.h.c. Narodil se 14.února 1919 v Plzni a ve čtvrtek to bylo přesně sto let. Plzeň je město, které mám obzvlášť rád. Stejně jako jeho, i když už v Plzni dávno nebydlí. Stále však žije plným životem a to je hlavní.

Iniciály H+Z vstoupily do mého života spolu s knihovnou mého dědečka na konci 60.let minulého století. Například kniha „Světadíl pod Himálajem“ . Překvapilo mne, že o tom exotickém koutě světa píší lidé s tak českými příjmeními. Hanzelka a Zikmund. Už spojení těchto dvou slov zní velmi přitažlivě. Možná se tomu budete smát, ale pro mě jako chlapce byl tehdy jejich zvuk stejně silný, jako Alfa Romeo nebo Renault Gordini či Tomáš Baťa. Později jsem pochopil důvod.

Ti dva odvážní a mimořádně šikovní obchodní inženýři totiž ze svých jmen, osobností a příběhů vytvořili značku. Fenomén, který byl pro generaci mých prarodičů a rodičů tím, čím pro nás dnes jsou Apple, Facebook nebo Rolling Stones. S tím rozdílem, že H+Z, ač sami světoví a světaznalí, působili a dodnes působí výhradně na Čechy, Moravany, Slezany a Slováky, tedy na lidi sdílející stejnou historickou zkušenost občanů bývalého Československa. Jsou těmi, kdo mohl ven za železnou oponu a kdo mohl také zpátky. A nejen to. Dokonce směli o svých dobrodružstvích natáčet filmy, rozhlasové reportáže a psát knihy a články. Generace vyrostlá na snech a smyšlených příbězích Karla Maye, Julese Verna, J.M.Trosky a Jaroslava Foglara najednou viděla, že to jde! Že ten úžasný svět plný dobrodružství a kamarádství existuje, a že sice jen dva z nich, ale přesto aspoň dva mladí kluci do něj vstoupili a stali se jeho součástí. Jejich skutečná role bylo poskytnout naději těm, kdo žádnou naději necítili. A to se jim povedlo mistrně. Ty nádherné knížky a filmy jsou navíc.

Věk H+Z byl věkem velkých dvojic. Laurel a Hardy, Voskovec a Werich, Suchý a Šlitr, Šimek a Grossmann. Bylo to normální a lidé to očekávali a chtěli. Dnes je svět jiný. Individualistický. Když chcete velký příběh, musíte si natočit kreslený nesmysl se živými herci. Jako bychom se té odvaze vyhýbali. Je asi bezpečnější žít život jenom jako. Mít svého zástupce. Avatara.

Přitom skuteční hrdinové velkých příběhů jsou tady a teď s námi. Jen je musíme umět poznat a včas se jich zeptat, co musíme vědět.

Takovým člověkem bezpochyby je Miroslav Zikmund. Je živoucím důkazem existence jakéhosi vyššího plánu. Nejenže se 14.února 2019 dožil právě jednoho sta let, což je věk, kterého se z naší desetimilionové populace dožívají pouze jednotlivci, ale on je ve svém věku duševně a fyzicky naprosto fit a navíc si od roku 1926 (tedy od sedmi let) vede deníky. Ví, co celé tři čtvrtiny 20.století (a zatím 18 let 21.století) dělal, jak žil a co si myslel. Má osobní archiv včetně artefaktů, které s Jiřím Hanzelkou na svých celkem 8 let trvajících cestách světem nasbíral a vše si pamatuje. Je nejcennějším, protože věrným zdrojem informací o poslední stovce let, kterými naši bezprostřední předkové a my sami prošli. Lepší zdroj podnětů a informací, než je pan Miroslav Zikmund, nelze najít. On je tím moudrým člověkem, který ví a také ví proč ví.

Samozřejmě je osobní věcí laskavého čtenáře, zda chce příležitosti v podobě knih a příběhů H+Z i pana Zikmunda samotného využít.

Mohu jen nabídnout pár vlastních zkušeností.

Vzpomínám si, jak se v Egyptě H+Z rozhodli, že přespí na vrcholku Cheopsovy (též Velké) pyramidy v Gíze. Už tehdy v roce 1947 to bylo zakázané. Přesto se jim to povedlo. Nejsou v tom sami, z jiných velkých osobností přespal v roce 2003 na jejím vrcholku například spisovatel Graham Hancock, autor světoznámé knihy „Otisky božích prstů“. Když však H+Z na pyramidu vystoupili, přišel tam za nimi egyptský chlapec. Slyšel je mluvit mezi sebou řečí, které nerozuměl. H+Z byli oba tehdy ve vojenském věku, v dobré formě a jejich oblečení nebylo nepodobné vojenskému. Chlapec tak celkem logicky usoudil, že oba čeští cestovatelé jsou vojáky Afrika-Korpsu, kterým se nějak podařilo uniknout zajetí. Přišel jim nabídnout pomoc. Jídlo a útočiště. Když na pyramidu ilegálně stoupal Hancock se svou ženou, musel podplatit úřední strážce mnoha sty dolary, aby se dívali jinam. Je to trochu rozdíl, že?

Osobně jsem prakticky nejvíce využil jejich zkušenosti z Jihoafrické republiky. Jel jsem tam obchodně ještě před koncem apartheidu. H+Z ve své poměrně krátké kapitole o této zemi zmiňují příběh, kdy si místní obyvatel, člen jednoho z bezmála 40 kmenů Zuluů, koupil od bílého obchodníka malé množství jídla na dluh. Dlužil dlouho, nedařilo se mu a cesta k obchodníkovi byla dlouhá a nebezpečná.  Pěšky divočinou. Přesto peníze našetřil a přinesl. Byl to příklad a důkaz slušnosti a důvěry mezi příslušníky jiných ras a kultur. Oba však byli především slušnými lidmi, kteří čelili drsnému světu kolem nich. Jeden bez druhého by neobstáli. Zdá se, že na tuto zkušenost současné elity JAR zapomněly.

Velmi cenné je zejména v dnešní době uvědomit si cenu za splnění svých snů a také to, jak nebezpečnou se může i sebelepšímu a sebechytřejšímu člověku stát dobře míněná naivita. K tomu nám dobře poslouží útlá kniha, kterou sice také napsali H+Z, ovšem jako členové KSČ a nikoli jako cestopis, ale jako „Zvláštní zprávu č.4“ na přímý popud sovětského vůdce Leonida Iljiče Brežněva. Oba cestovatelé přistoupili k této „výzvě“ s neskrývanou upřímností, odhodláním a téměř sebevražednou vírou, že výsledek jejich práce skutečně může přispět ke zlepšení situace jak v SSSR, tak v tehdejším socialistickém táboře. Naprosto bezelstně v ní tedy píší o zjištěných zjevných šlendriánech a nedostatcích, které během své cesty na území mezi Dálným východem a Uralem v letech 1963 a 1964 viděli. Bylo jich hodně. Zejména poukazovali na plýtvání způsobené neznalostí a neodpovědností. Našli například jediné místo na světě,sloji, kde se dalo kvalitní černé uhlí těžit přímo na zemském povrchu. Tedy levně a rychle. Sovětští soudruzi se s ní ovšem vypořádali jinak. Uhlí si nevšímali. Pouze slojí prokopali jakýsi úvoz, aby tudy mohla projíždět auta. Těžko říct, zda Leonida Iljiče takové čtení inspirovalo. Ovšem Miroslav Zikmund se v roce 1968 přidal k tzv. reformním komunistům a následkem toho mohl zase začít aktivně cestovat až v roce 1990. Za všechno se platí. Prostě to byla taková doba. Nesmíme na ni zapomenout. Mohla by se snadno opakovat. Mohlo by se to stát i nám.

Chci také vzpomenout na pana Antonína Zikmunda, Miroslavova tátu, strojvůdce z Plzně. Jsem rád, že měl tak šikovného a schopného syna, který si svou prací, zkušenostmi, knihami, filmy, rozhovory a moudrostí vysloužil vpravdě královské postavení mezi československými, českými a evropskými cestovateli. Ano, řečeno slovy pohádkové babičky, „Posledních sto let bylo v dobrých rukou. V rukou krále Miroslava“.

Vážený pane Zikmunde, přeji Vám k Vašim stým narozeninám pevné zdraví, dobré lidi kolem sebe a aspoň ještě jednu Vaši knihu. Ale upřímně, kdybych se mohl opravdu vrátit v čase o sto a něco let zpátky, chtěl bych být v Plzni strojvůdcem.

Ing. Zdeněk Šťástka
příznivec ODA