Stálo by nám to za to?

Mám už mnoho let takový rituál. Cestou kolem pomníku u Bulovky a kolem kostela sv. Cyrila a sv. Metoděje v Resslově ulici v Praze salutuji. Děkuji tak lidem, kteří obětovali vše. I když každý z nich měl možná trochu jinou motivaci, jejich oběť byla absolutní. Své děti jsem naučil jména jen některých z celé řady hrdinů. Gabčík, Kubiš, Opálka, Valčík, Bublík, Hrubý, Schwarz. Je nezbytné znát tato jména a umět si představit ty, jimž patří. Aby se jejich oběť nerozplynula v čase a aby nemuseli umírat další.

Dne 27. 5. 1942 zaútočili vojáci Československé zahraniční armády, rotmistři Jan Kubiš a Josef Gabčík, na německého zastupujícího říšského protektora, generála SS a policie Reinharda Heydricha.  Opravdu nešlo o atentát, jak tento útok nazval protektorátní tisk, ale o válečný útok vojáka na vojáka. To je důležité. Jan Kubiš a Josef Gabčík obdrželi rozkaz k útoku od velitele československé rozvědky v Londýně plk. Františka Moravce. Byl učiněn tajně, bez vědomí dr. Eduarda Beneše. Původně to nebylo zamýšleno jako politický akt, ale jako gesto vojácké odplaty za smrt Moravcova přítele generála Aloise Eliáše, který byl Heydrichem popraven za účast v odboji proti Říši a za spojení s exilovou vládou v Londýně. Teprve později využil dr. Beneš obrovský celosvětový ohlas na tento čin, ale především na jeho tragické následky, jimiž bylo vedle povraždění více než 5000 českých vlastenců zejména nacistické vyhlazení Lidic a Ležáků, k tomu, že vlády Velké Británie (5. srpna 1942)
a Francie (29. září 1942) uznaly mnichovskou dohodu ze září 1938 za neplatnou od samého počátku. Heydrich byl jediným skutečně vysokým nacistickým pohlavárem v okupované Evropě, jehož se spojencům podařilo zabít.

Šlo o typicky český příběh. Je v něm krutost i statečnost, obětování i zrada, láska i strach. Také zoufalství, chyby, rezignace a naděje. Ta naděje však zbyla jen pro nás. Muži, ženy a děti heydrichiády to zaplatili životem. Stálo to za takové oběti? Sami hrdinové nám už neodpoví. Zkusme si odpověď dnes i my, zda bychom podobných činů byli schopni.

Představme si prostředí, ve kterém oni žili. Československý stát přestal existovat a byl nahrazen nadvládou okupantů. Česká policie musela spolupracovat s gestapem. Za poslech cizího rozhlasu hrozil trest smrti. Rodiče se báli před dětmi otevřeně mluvit o tom, co se kolem nich děje. Pravda se stala lží, statečnost zločinem, udavačství povinností.

Vidíte v tom všem nějaké vznešené ideály a morální autority? Já vidím zejména prostou lidskou potřebu slušného člověka vykonat to, co je nutno, co považuje za dobré a co nikdo jiný vykonat nemůže nebo nechce. Třeba odnést jídlo ukrývajícím se vojákům. Vidím v tom obdiv a lásku pražských děvčat ke Kubišovi a Gabčíkovi. Vidím rodinnou soudržnost a úctu k ideálům víry a k principu sokolského hnutí, které vychovalo celou generaci. A cítím nesmírnou bolest nad smrtí těchto lidí s ryzím charakterem.

V letošním roce oslav 100. výročí československé a české státnosti uctěme památku lidí, kteří svým hrdinstvím před 76 lety v hlubokém období temna a skepse postavili základní kameny naší dnešní české národní hrdosti a státnosti. Každý sám si ve své mysli odpovězme, za jakou hodnotu bychom jako oni dnes dokázali obětovat vše.

 

Ing. Zdeněk Šťástka, příznivec ODA