Postavme Hladovou zeď proti suchu

V posledních 20 letech Českou republiku v intervalu dvou-čtyř let postihují záplavy, které celou společnost i její politickou reprezentaci překvapily svou zničující silou. Při osmi větších záplavových vlnách mezi roky 1997 až 2013 zahynulo 106 lidí a celkové škody přesáhly 160 miliard korun. V paměti máme zničenou obec Troubky před 21 lety stejně jako zaplavené centrum Prahy o pět let později.

Zatímco záplavové škody a jejich oběti jsou na první pohled viditelné, a tudíž vládní preventivní akce a miliardové investice jsou politicky snadno průchodné, tak stamiliardové škody, které způsobuje již pět za sebou jdoucích suchých let, tak viditelné nejsou.

Ale realita je taková, že asi tisícovka českých obcí už nemá vlastní vodu a musí ji transportovat buď zdaleka nákladnými vodovody, nebo se dováží cisternami. Lidé a hospodáři z jižní Morava a také z Polabí už na vlastní oči a kůži vidí, s jakou katastrofou je sucho spojeno. Na jedné straně máme v zemi oblasti sežehnuté sluncem a s nedostatkem deště i vody na závlahu, na straně druhé má dnes bezmála každý druhý dům bazén plněný z vodovodů či studní. Vody přitom podle hydrologů prší stále stejně, nebo dokonce o něco více, ale místo tzv. zahradnického deště, tedy drobného a hodiny trvajícího deště jako v minulosti jsou důsledkem oteplování (letošní květen byl nejteplejším za 200 let) stále častější bouřky a přívalové deště, přičemž ale voda z nich rychle z krajiny a celé země odtéká. 

Je nejvyšší čas začít sucho řešit razantněji a ve větším rozsahu než povodně.

A teď nemám na mysli drobná opatření typu dotační program Dešťovka, který mírně navýšil některým obyvatelům a obcím kapacitu na zadržování dešťové vody v suchých oblastech, ani připravovanou novelu vodního zákona, která bude řešit, kdo, kdy, komu a na co může krátkodobě zakázat používat pitnou vodu. Mám na mysli skutečně razantní a dlouhodobá opatření.

Příklady?

Stát by měl zásadně změnit stavební zákon tak, aby noví investoři dešťovou vodu museli povinně zachytávat a využívat.  Chybí státní podpora široké propagaci vzorových typů domů a příslušných odborných firem, jež by ukázaly, jak lze s pomocí dešťové a tzv. šedé vody principálně zlepšit hospodaření s vodou v rodinných i bytových domech, kde na 30 % kvalitní pitné vody mizí v záchodech.

Je třeba ukončit třicetileté období, kdy se v Česku nepostavila ani jediná nová přehrada. I když například nutné přestěhování lidi z vybrané lokality bude bolestné, vláda a stát už nesmí k této národní prioritě nových vodních zdrojů přistupovat stejně jako v posledních desetiletích ke stavbě pražského okruhu či dálnice kolem Hradce Králové, kde lokální egoismus blokuje celospolečenský zájem.

Musíme obnovit stovky rybníků a odbahnit stávající, zpomalit toky potoků a říček, obnovit říční nivy.

To jsou některé z podstatných potřebných investic do rozumného hospodaření s vodou v zemi. Přitom běžní čeští občané se chovají racionálně a s ohledem na stále rostoucí ceny vodného a stočného (tisícinásobně vyšší proti stavu před rokem 1989) omezili spotřebu vody až tak (pod 80 litrů/osobu/den), že před tím varují hygienici. Klesající objem vody navíc omezuje funkčnost kanalizací a čističek splaškové vody.  

Zcela zásadní otázkou boje proti suchu je situace v českém zemědělství, které spotřebovává
30-40 % celkové vody u nás. Podle ministerstva životního prostředí se za posledních 80 let vysušilo milión hektarů mokřadů, tisíce rybníků, na jejichž někdejší ploše se zemědělsky hospodaří. Přitom oproti stavy před koncem 2. světové války má dnes Česká republika o třetinu rozlohy orné půdy méně. Každý den mizí plocha půdy o rozloze 10 fotbalových hřišť zejména ve prospěch skladů. 

Více než polovina orné půdy je ohrožena erozí, konstatoval již před rokem ministr Brabec (podle agrárního analytika Petra Havla dokonce 67 %), ale je to trochu střelba do vlastních řad: vždyť průměrná plocha českých zemědělských podniků se 133 hektary je největší v Evropě a je tak neblahým a ještě posilovaným dědictvím komunistické historie obřích státních statků a JZD. Situace je ještě horší kvůli struktuře vlastnictví: podle předsedy Asociace soukromého zemědělství Josefa Stehlíka je logické, kdo se k půdě chová šetrněji a jako skutečný hospodář: sedláci obhospodařují
50 % vlastní půdy a 50 % pronajaté, kdežto velké zemědělské podniky mají maximálně 10 % vlastní půdy a 90 % pronajaté půdy. Tyto velké agropodniky navíc dostávají obrovské dotace z rozpočtu EU, které byly původně zaměřeny jen na podporu malých a středních podniků s cílem harmonizovat hospodářskou soutěž proti monopolním praktikám.

Další negativní kapitolou je pak hospodaření na půdě: pro produkci výnosných plodin se čerpá obrovské množství vody jak z řek, tak ze strategických hlubinných zásob a za použití obří masy pesticidů a herbicidů zpětně splachovaných do povrchových i podzemních vod. Prioritní ekonomická výnosnost tak jde zcela zásadně proti udržitelnému rozvoji nejen zemědělství, ale celého vodního hospodářství a ekonomiky země. Např. skupina Agrofert ze svěřeneckého fondu premiéra Andreje Babiše by tak pod taktovkou rozumné vládní politiky mohla a měla zavelet k zásadní změně dle principů známých našim rolníkům po staletí: přerušení velkých ploch remízky a zatravněnými plochami zvláště na svažitých terénech, pěstování takových plodin, jež by dokázaly udržet vodu, což by ve svém kontextu znamenalo udržení zhruba čtyřnásobného množství vody, než dnes rychle steče z půdy po prudkých deštích, neničit chemií v půdě živou organickou hmotu zadržující vodu atd.

Pokud stát např. nepodmíní poskytnutí zemědělských dotací šetrným zacházením s půdou, včetně hospodaření s vodou, pak nás ve velmi blízké budoucnosti čekají další doslova další vyschlá neobyvatelná lidská sídla.

A inspiraci máme kde brát. V hospodaření s vodou v polopouštních podmínkách patří k nejúspěšnějším stát Izrael. Tady se můžeme velmi dobře inspirovat a využít toho, že ČR má dlouhodobě tak dobré vztahy s Izraelem, že se konají pravidelně společná zasedání obou kabinetů.

V době hladomoru osvícený panovník Karel IV. využil stavbu tzv. Hladové zdi na obživu části nezaměstnané městské chudiny. Buďme stejně dobří, jako on. Připravme dlouhodobá, investičně náročná opatření proti suchu a na jejich realizaci využijme fiskální kapacitu vlády v době nejbližší ekonomické krize, kterou řada ekonomů v čele s šéfkou Mezinárodního měnového fondu vidí na obzoru.

Na takových strategických opatřeních existenčního charakteru se ale musí shodnout politici napříč politickým spektrem. Občanská demokratická aliance k tomu vyzývá všechny parlamentní i neparlamentní strany a hnutí.

 

Zdeněk Somr
místopředseda ODA