Oběť Jana Palacha je trvalým apelem na morální postoje českého národa

V sobotu uplyne půlstoletí od bolestné smrti 20letého studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 polil benzínem a zapálil nedaleko Národního muzea na Václavském náměstí. Ačkoli se často zjednodušovalo, že to byl protest proti sovětské okupaci z 21. srpna 1968, tento citlivý mladý muž tímto i v Evropě ojedinělým činem sebeobětování reagoval na rezignaci a rostoucí pasivitu české společnosti již pár měsíců po rozdrcení demokratického vzepětí obyvatel Československa pod pásy sovětských tanků.

Palachův čin skutečně nejprve znovu vyprovokoval společnost k protestní aktivitě, jak se to projevilo při pohřbu studenta za účasti desítek tisíc lidí. Podle pamětníků tajná policie byla naprosto šokována např. skutečností, že instituce, společenské organizace i jednotlivci doslova zasypaly Janovu rakev více než 800 smutečními věnci. Místo jeho odpočinku na pražských Olšanských hřbitovech se posléze stalo místem piety a tichého protestu Čechoslováků i cizinců do takové míry, že už v roce 1973 estébáci nechali ostatky exhumovat a spálit, jeho bronzovou půltunovou náhrobní desku roztavit, a Palachův popel musela rodina pod nátlakem uložit do hrobu ve Všetatech.

Musíme připomenout, že v důsledku brutálního útlaku svobod se veřejnost v Sovětském svazu a jeho satelitních režimech nedozvěděla, že Palachovu činu předcházely jiné sebevraždy upálením. Na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa se na varšavském Stadiónu Desetiletí za přítomnosti vedení polské komunistické strany, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků se upálil 59letý otec pěti dětí a absolvent Univerzity Jana Kazimíra ve Lvově Ryszard Siwiec. 5. listopadu 1968 se na hlavním náměstí Chreščatyk v Kyjevě upálil 41letý disident Vasil Makuch na protest proti komunistickému totalitnímu systému, koloniálnímu stavu Ukrajiny, politice rusifikace a agresi SSSR v Československu.

I když se neprokázaly původní spekulace, že Jan Palach měl být první z tzv. zápalných obětí nějaké organizované skupiny, v prvních měsících roku 1969 došlo k vlně dalších sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří následovali Jana Palacha. Po Palachovi se v období od 16. do 31. ledna 1969 se v Československu pokusilo upálit 10 lidí, do konce dubna 1969 to již bylo 26 lidí, z toho sedm zemřelo. Nejznámější z nich je 19letý středoškolák Jan Zajíc, který sám sebe označil za pochodeň č. 2, který se upálil 25. února 1969 v průchodu domu na Václavském náměstí. Jména dalších jsou 26letý dělník Josef Hlavatý, a to 20. ledna v Plzni v reakci na zprávu o Palachově smrti, 30letý dělník Evžen Plocek 4. dubna 1969 v Jihlavě, či 19letý voják základní služby Michal Lefčík, který se upálil v Košicích 11. dubna 1969. O sebeupálení se pokusili též 22letý dělník Miroslav Malinka 22. ledna 1969 v Brně a 26. ledna 1969 v Chebu 16letý  učeň Jan Bereš.

V zahraničí se v návaznosti na Palachovu smrt 20. ledna 1969 v Budapešti polil benzínem a zapálil 16letý středoškolák Sándor Bauer, který zemřel v nemocnici po třech dnech. V dubnu 1969 přežil pokus o sebeupálení na protest proti sovětské okupaci Československa 21letý lotyšský student Elijahu Rips, který se stal pro celou mezinárodní veřejnost příkladem, jak sovětská tajná služba KGB zneužívala psychiatrii k protiprávnímu věznění a zdravotnímu poškozování. Rips se posléze vystěhoval do Izraele a stal se profesorem matematiky na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Právě vzpomínka na oběť Jana Palacha se 20 let po jeho smrti stala v tzv. Palachově týdnu od 15. do 21. ledna 1989 součástí rostoucích protestů veřejnosti proti režimu.  Veřejná bezpečnost a Lidové milice tyto protesty rozháněly obušky, slzným plynem a vodními děly. Pak jsme již dokázali v listopadu 1989 rovněž díky studentským protestům nastoupit cestu obnovení svobody a demokracie.

Jan Palach se stal nositelem nejvyššího českého vyznamenání Řádu T. G. Masaryka, které v roce 1991 převzal v zastoupení od prezidenta Václava Havla jeho bratr Jiří. Od roku 2013 byl 16. leden významným dnem republiky jako „Den památky Jana Palacha“. Palachovo jméno nesou školy doma i v zahraničí, jeho jménem jsou pojmenována také náměstí u FF UK v Praze, dále v Římě, ve Varně a Lucemburku a ulice v desítkách měst v Česku, v Evropě i jinde ve světě. Český stát prostřednictvím Národního muzea buduje v jeho rodném domě ve Všetatech Palachův důstojný národní památník.

Přesto se i dnes objevují v české společnosti názory o zbytečnosti jeho oběti. Jako by nestačily pokusy o znevažování oběti Jana Palacha a dokonce o pohrdání jeho činem, v parlamentu sedí mezi ústavními činiteli také někdejší policista, který v Palachově týdnu bil obuškem české občany, stále hlasitěji se ozývají hlasy bagatelizující období před Listopadem 1989. Sebevědomí komunistů a jejich příznivců skokem narostlo vznikem menšinové koaliční vlády ANO a ČSSD premiéra Babiše, jejíž přežití je závislé na komunistických hlasech.

Stále více se zdá, že česká společnost si zatím neprošla hlubokou ozdravnou sebereflexí, jež by popsala tzv. pragmatismus, oportunismus, ale i výslovnou kolaboraci a zločiny spáchané spojením s antidemokratickým režimem kontrolovaným cizí mocností. Skutečnými odpůrci režimu, kteří za to byli tvrdě perzekuováni, bylo asi 2000 disidentů, zatímco v komunistické straně byl každý pátý Čech. V latentním odporu k Janově oběti se proto skrývá také špatné svědomí početné části naší společnosti, jejíž několik generací bylo komunistickým režimem morálně zdevastováno.

Oběť Jana Palacha a obdobných lidských pochodní je trvalou výzvou pro naši i budoucí generace, že se nelze smířit se snahami o demontáž přání a tužeb lidí po životě ve svobodě a demokracii, které se často halí do pláštíků populistických slibů a různých zkratkovitých řešení.  Proto je a zůstává smrt Jana Palacha i po 50 letech morálním apelem pro každého z nás, že svoboda je tak vysokou hodnotou, že stojí za to přinášet pro ni oběti.

 Občanská demokratická aliance