O svobodu musí pečovat svou aktivitou co nejvíce občanů, nejen politici

Až si v neděli Česká republika připomene 30 let od sametové revoluce 17. listopadu 1989, pro některé z občanů to očividně důvod k oslavám nebude. I když také v Česku před třemi desítkami let měly být komunismu navždy sečteny jeho dny, dnes z vůle voličů komunistická strana drží u moci menšinovou vládu. Jak je to možné?

Nejnovější výzkum společnosti CVVM konstatoval, že 40 % dotázaných považuje současný stav společnosti za lepší než před listopadem 1989. Avšak 32 % lidí si myslí, že se nemohou rozhodnout, zda byl socialismus lepší než kapitalismus. 12 procent respondentů je přesvědčeno, že to za komunistů bylo lepší. Detailnější charakteristika respondentů dává tušit příčiny faktu, že neuvěřitelných 44 % dotázaných lidí by dala minulému totalitnímu režimu možná přednost. Lépe hodnotí minulost lidé starší 60 let a voliči levice či obyvatelé Ústeckého a Moravskoslezského kraje. Naopak Pražané, lidé Královéhradeckého kraje, pravicoví voliči, mladí, vzdělaní a lépe sociálně situovaní jednoznačně preferují kapitalistickou současnost.

Jistě, říct dnešním seniorům, že jejich život před rokem 1989 byl v podstatné části mizerný, sešněrovaný a v mnoha aspektech postavený na lžích a přetvářce, když ne dokonce na udávání spoluobčanů za jejich protikomunistické postoje, to je silná káva. Lidská paměť je totiž velmi milosrdná a umožňuje zapomínat na negativní zážitky a zdůrazňovat hezké stránky života, jako bylo mládí, zdraví, láska, děti, přátelé, dovolená v Bulharsku či určitě lepší chuť rohlíků než dnes.

Lidé, kteří před 30 lety vyšli na náměstí a zvonili klíči na znamení, že komunismus končí, požadovali svobodu a nepochybně vyšší životní úroveň, přičemž pro jediné možné srovnávací příklady Češi vždy chodili do Německa či Rakouska, nesrovnávali se s Maďary, už vůbec ne s Poláky či Slováky. Naplnění představ lepšího života, s důrazem na předtím omezený konzum, je zřejmě velmi podstatná hranice, které odlišuje nespokojence s polistopadovým vývojem.

Statistická fakta, že Češi dnes v průměru vydělávají 10krát tolik než před Listopadem, ve spotřebním koši bohužel devastuje obrovský nárůst cen bydlení, energií a vody. To, že máme v republice 2,5krát více osobních a cenově dostupnějších a daleko kvalitnějších vozů než před rokem 1989, znovu devalvuje nepřijatelná zaostalost dopravní infrastruktury. Je faktem, že Česká republika co do výše HDP na osobu v paritě kupní síly předstihla podle OECD s loňskými 32 625 dolary Řecko a Portugalsko a dle posledních dat Česko již dostihla Španělsko a ani moc nezaostáváme za Itálii. Česká republika je dnes v žebříčku ekonomické úrovně vyspělých zemí už na 23. místě, pokud jde o bezpečnost svých obyvatel dokonce na 6. místě na světě.

Bezprecedentní transformace ekonomiky spojená s masivní privatizací v 90. letech je dnes předmětem kritiky včetně odsuzujících rezolucí české Poslanecké sněmovny. Bankroty a tunelování mají mediálně větší pozornost, než celosvětově oceňovaný vzestup Škoda Auto mezi nejlepší automobilky světaCož se stalo nepochybně také díky transferu know-how od svého vlastníka koncernu VW. Propuštění horníci ze zbankrotované OKD jsou daleko bolestnějším příběhem než tisíce tarifních zaměstnanců mladoboleslavské továrny s okřídleným šípem s průměrným příjmem 58.000 Kč měsíčně.

I když vývoj české společnosti 90. let je spojený s řadou negativních kauz, určitě se v ČR znovu etablovala podstatná část společnosti, která pochopila, že cesta k úspěchu osobnímu, rodinnému i profesnímu vede ve svobodné tržní společnosti přes co nejlepší vzdělání, pracovní a osobní nasazení, loajalitu a v neposlední řadě také musí být spojena s morálně-etickými vlastnostmi. Na prvním místě je pak odpovědnost, bez níž se bezbřehé vnímání svobody mění v chaos a nakonec ve znásilňování spoluobčanů a celé společnosti. V tomto ohledu dnešní vláda ČR teprve započala s nápravou úpadkové úrovně školství, jež má mj. za důsledek fakt, že statisíce Čechů nejsou s to pochopit komplexnost dnešního složitého světa a bránit se brutálnímu marketingu neomezené spotřeby. Jak jinak lze vyložit fakt, že přes 800 tisíc českých občanů je postiženo exekucemi, spolu s rodinnými příslušníky tedy čtvrtina populace republiky. Jejich největší koncentrace je v bývalých Sudetech a na Ostravsku a Karvinsku, kde se současně také rekrutuje voličská základna populistických a extremistických stran zastoupených dnes silně v Poslanecké sněmovně. Těmto lidem je naše svobodná společnost, svobodné názory, svobodné podnikání a svobodné cestování doslova putna, protože oni tyto svobody nejsou s to čerpat. Naopak. Kapitalismus pro ně skončil na pranýři poté, co si soused koupil luxusní auto, na které nebudou asi nikdy mít.

Uplynulých 30 let je pro mnoha Čechů vítězstvím nad předchozím životem ve lži, nemluvě o statisících zničených životních osudů vysoce mravních lidí, kteří se nebáli o svobodu bojovat. Nicméně poučení ze stavu české společnosti vyžaduje, aby politici usilovali o co nejlepší vzdělanost a získali pro školství, mj. špičkovými platy, ty nejlepší možné učitele. Jde také o objektivní informovanost občanů, což je v době internetových fake news opravdu těžký úkol. Ta nejtěžší úloha ale spočívá v tom, aby drtivá většina občanů pochopila, že kvalita naší demokratické společnosti nespočívá v tom, že jednou zas pár let hodí svůj volební lístek té či oné politické straně. Ale v tom, že na rozdíl od doby před Listopadem není ve svobodné společnosti rozdělení na vládnoucí „Oni“ a mlčenlivou masu „My“. Tato pasivita je zřejmě nejtíživější dědictví z totality. Jistě, můžeme masově a svobodně demonstrovat za své názory, ale prosadit je v naší zastupitelské demokracii můžeme jen svým aktivním ovlivňováním politických stran, členství ve zvolené straně, ovlivňováním veřejného dění v městském či obecním zastupitelstvu, v psaní podnětů svým zvoleným poslancům a senátorům, ministrům, hejtmanům a dalším voleným osobnostem. Díky nadšení ze vzniku demokratického Československa v roce 1918 se tehdejší demokratické politické strany mohli opřít i o milión členů, což samozřejmě nelze srovnávat s komunistickou érou, kdy pro většinu byla rudá legitimace oprávněním k lepší práci. I tato minulost zřejmě brzdí Čechy v osobní politické angažovanosti.

Jak řekl velký německý spisovatel Bertold Brecht, každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Dnes se ve společnosti množí podpora politických sil, pro něž je demokracie příliš těžkopádná, složitá a neefektivní, jež komplikovaně hledá odpovědi na rostoucí globální problémy. Z bolestných a tragických zkušeností ale víme, čím nakonec skončily vlády i původně osvícených vůdců a monopol moci jedné politické strany.

Chceme-li mít vládu v zemi i nad věcmi veřejnými lepší, musíme se o to osobně aktivní účastí na politice zasloužit. Politika pak přestane být vnímána jako něco špinavého, ale získá co nejširší společný jmenovatel pro naplnění své úlohy, jíž politice jako umění spravovat obec/společnost dali před tisíci lety staří Řekové. A politici dostanou konečně opravdu legitimní mandát k tomu, aby společnost řídili s dlouhodobou perspektivou prosperity a spokojenosti drtivé většiny obyvatel České republiky.

Tým ODA