Den hanby

Je podvečer 14.března 1939. Před bránou Čajánkových kasáren v Místku, stojí na stráži československý voják. Na pravém rameni má pušku z brněnské zbrojovky, v ní připravených pět nábojů a další v sumkách na opasku. Ze severu slyší hluk přijíždějících vozidel. Naši to nejsou. Je to německý wehrmacht a SS. Z prvního vozidla vystupuje německý důstojník. Křičí cosi na našeho strážného. Ten nereaguje. Němec vytahuje pistoli a střílí. Náš voják strhává pušku z ramene a střílí také. Jenže on svůj cíl zasáhne. Rozpoutá se prudká bitva. Němci nasazují minomety a protitanková děla. Mají více než deset mrtvých a mnoho raněných. Kasárna nedobudou. Naši vojáci mají pušky a lehké kulomety. Jsou nápaditější, dobře znají místo bitvy a jsou v právu. Nemohou prohrát. Přecházejí do sousedních budov, střílejí z křídelních pozic. Mají jen šest raněných. Palba ustává ráno, na rozkaz vyšších velitelů z obou stran. Navždy však už půjde o jediný případ, kdy se pravidelná československá armáda zachovala v roce 1939 tak, jak měla.

Naši vojáci netušili, že ve stejné době, kdy oni plní svou přísahu, jede jejich vrchní velitel a prezident JUDr.Emil Hácha vlakem do Berlína, kde bude po celou noc vydírán, ponižován, zastrašován a nakonec přinucen k podpisu žádosti o to, aby Německá říše vzala to, co zbylo z kdysi hrdé a optimistické Republiky Československé, navždy pod svou ochranu. Pod touto „ochranou“ budou po dalších šest strašných let občané Čech, Moravy a Slezska (dále už jen „Protektorat Bohmen und Mahren“) zabíjeni bez soudu, zneužíváni k otrocké práci ve prospěch německého válečného úsilí, štváni proti sobě a určeni ke strategické likvidaci nebo poněmčení.

Prezident Hácha, muž nezpůsobilý ani zdravotně ani lidsky k výkonu úřadu za takto extrémních podmínek, se časně ráno 15.3.1939 podvoluje. Zprvu se ještě bude snažit spolupracovat s uprchlým Eduardem Benešem, brzo mu to však už německá důkladnost a teror znemožní. Nesmírnému nebezpečí bude čelit sám, zcela bezbranný. V roce 1945 jej už jako lidskou trosku nechá Eduard Beneš zemřít v cele pankrácké věznice.

To je však ještě daleko. V pondělí 15.3.1939 jsou Češi, Moravané, Slezané a ruští i němečtí emigranti, hledající v demokratickém Československu záchranu, svědky bezohledné likvidace vlastního státu a popření všech pravidel demokracie, diplomacie a lidskosti. Mimochodem, už podruhé během šesti měsíců. Jsou příliš zaskočeni, aby se zlobili. Ještě nevěří, ale už pláčou. Pláč, strach, bezmocnost a bolest se od toho dne stane životní náplní většiny.

Velká část elit ze země uprchne. Národ však zůstává. Musí přežít. Opuštěn svými původními vůdci si musí najít nový morální kodex, nové status quo. Proč ráno vstávat. Proč vychovávat děti. Morálka je na generace pokroucena, úcta k autoritám na desetiletí zničena. Morální a duševní obnova se protáhne až do 21.století.

Světu je to jedno. Adolf Hitler je v roce 1939 ještě úspěšný politik, Chamberlain a Daladier jsou stále stejní zrádci. Pravda, ti jsou úspěšní již méně. Naši vojáci jsou odzbrojeni, naše inteligence cíleně vyvražďována. Výzbroj ukradená československé armádě postačí pro 40 nových německých divizí. Pro 1.250.000 německých nacistických zabijáků. Stovky vynikajících československých tanků Němci použijí proti Polsku a o rok později i proti Francii. Stejně tak československá děla, pušky a kulomety. Protektorát se stává továrnou a montovnou Třetí říše. Po celých šest let okupace jde především o pověstný „klid na práci“. Na práci ve jménu ďábla.

Zemře 320.000 občanů původního Československa. Z toho 270.000 budou Židé. Tátové, mámy, synové, dcery, dědové, babičky.

 

Nemuselo se to stát. Nemuseli zemřít.

Ti, kdo byli či snad ještě jsou odpovědní za tuto národní tragédii, nechť si 15.3. připomínají jako Den hanby.

Jejich hanby.

Zdeněk Šťástka
podporovatel ODA