ODA - Občanská demokratická aliance
vznikla z diskusí, probíhajících od počátku osmdesátých let v prostředí Charty 77 a později i Hnutí za občanskou svobodu. V první polovině roku 1989 se do těchto diskusí zapojili i odborníci z Ekonomického a Prognostického ústavu ČSAV. Podobné názory na politické, ekonomické a sociální otázky nás nakonec v prosinci 1989 přivedly k rozhodnutí ustavit politickou stranu. Posláním ODA je sdružovat politiky, odborníky a organizátory schopné tvořit, předkládat a prosazovat fundované návrhy na řešení otázek, spadajících do kompetence politických institucí a zároveň schopné vzít na sebe odpovědnost za jejich uskutečnění či případný nezdar. Chce tedy být především stranou programovou, námětovou a nikoli organizací "aktivistického" typu, která usiluje hlavně o masovou členskou základnu. Text, který máte v rukou, je společným dílem členů přípravného výboru ODA. Není to programový dokument ve vlastním slova smyslu. Takových prohlášení se v poslední době objevilo mnoho - a po dlouhých letech totality všichni včetně komunistů skloňují ve všech pádech slova jako svoboda, demokracie, právní stát atd. Na první pohled tedy stačí využít této jednoty a uvést hesla ve skutky. Přesto je důvod k pochybnostem: máme skutečně na mysli totéž, když hovoříme stejnými slovy? Považujeme v této situaci za svůj prvořadý úkol objasnit své pojetí pojmů a principů, bez nichž se dle našeho soudu svobodná společnost neobejde.

Co je politika
Odpůrci demokracie hlásají, že politika je především boj o moc. Tvrdí, že každý, kdo se takového mocenského boje chce s úspěchem účastnit, musí být schopen použít prostředků, jimiž zápasí jeho protivníci - prostředků často nečestných a násilných. Pomlouvají politiku jednak proto, že potřebují, aby se veřejnými záležitostmi zabýval co nejmenší počet lidí a oni se mohli snáze zmocnit veřejných institucí, a jednak proto, aby ospravedlnili prostředky, jimiž toho hodlají dosáhnout. Dále pod tímto pojmem mnozí lidé rozumí praktické prosazování zájmů jednotlivců a společenských skupin. V demokratických společnostech takové zájmy hájí celá řada nezávislých a specializovaných odborových, zájmových nebo profesních organizací a institucí. Tyto aktivity jsou jistě zcela legitimní a potřebné, avšak tím, že prosazují zájmy pouze dílčí společenské skupiny, nemají s politikou v pravém slova smyslu mnoho společného. V politice zajisté také běží o moc. Jenže v této souvislosti nemá moc nic společného s násilím, ale znamená sjednocení určitého množství lidí. Činitelem, který lidi sjednocuje, může být společný zájem a nebo třeba strach ze společného nepřítele. Podstatné je, že tato jednota nalézá obvykle svůj výraz v tom, že určití jedinci jsou pověřeni mluvit a jednat jménem celé společnosti. Takové pověření nazýváme pravomocí. Někdy je třeba, aby výkon určité pravomoci získal trvalý charakter a tím i nezávislost na moci, která ji vytvořila - pak mluvíme o instituci. Společenský řád je vždy udržován řadou institucí, z nichž některé slouží jen speciálním účelům, jiné jsou výrazem obecnějších zájmů. Soubor institucí, který nazýváme stát, je výrazem zájmů, jež přesahují pouhé aktuální účely a zahrnují i zájmy těch, kteří žili před námi, stejně jako těch, kteří budou žít po nás. Spíše než bojem o moc je tedy politika sporem o pravomoc a vyznačuje se tím, že v ní jde o hledání výlučně těch zájmů, které jsou společné všem občanům, to jest zájmů obecných. Ve sféře takto pojímané politiky vznikají politické strany, které nabízejí svá vlastní pojetí obecných zájmů v podobě programů a návrhů na řešení společenských problémů a na způsob výkonu pravomocí. V kritériích posuzování problémů a v prioritách jejich řešení se samozřejmě liší. Členská příslušnost k politické straně by tedy měla být výrazem snahy nalézat - spolu s druhými - obecný zájem a nejlepší cesty k jeho uskutečnění.

Svobodná společnost = lidská svoboda + lidská vzájemnost
Pojetí svobody se v evropské tradici dotýká spor individualismu a kolektivismu. Podle zastánců prvního směru existuje ve skutečnosti pouze jedinec, zatímco společnost, jakožto soubor jedinců, je jen cosi abstraktního. Druzí to chápou opačně: reálně existuje pouze společnost a jedinci jsou jen abstraktní částí tohoto celku. Je tedy svoboda vlastností jedince nebo společnosti? Jestliže ji přiznáme jedinci, jeví se společnost a její zákony jako omezení a překážky jeho svobody. Uznáme-li svobodu za vlastnost společnosti, popřeme tím nárok na platnost lidských práv a svobod. Zmínili jsme se o tomto sporu proto, abychom připomněli filozofické pozadí, k němuž se tvůrci politických koncepcí vědomě či nevědomě hlásí. Pojetí, které nabízíme, představuje pokus o řešení tohoto dilematu. Svoboda původně není ani vlastností jedince, ani společnosti, ale spočívá v příležitosti k dialogu a jednání, kterou si mohou lidé navzájem poskytovat. Svoboda jakožto schopnost jedince vytvářet příležitost pro druhé je podmínkou svobody společenské, svoboda jakožto prostor k projevu je podmínkou toho, aby se jedinec mohl stát bytostí schopnou svobody. Evropská zkušenost svobody a tradice z ní vyvěrající pojímají člověka jako bytost, jejíž nezadatelná důstojnost spočívá v její schopnosti rozlišovat dobro a zlo (tj. pravdu a lež, spravedlnost a bezpráví, věrnost a zradu...) ve všech jejich podobách. Tato schopnost je potenciálně nevyčerpatelným zdrojem bohatství a plnosti lidského života - za předpokladu ovšem, že se člověk rozhodne pro dobro. Rozhodnutí pro dobro však může vydat plody pouze tehdy, je-li to rozhodnutí dobrovolné - svobodné. Tato skutečnost je pravým a nevyvratitelným základem svobody. Druhým základním plodem evropské tradice (a nejen ovšem jejím) je poznání, že svrchovaným dobrem, z něhož jsou odvozeny všechny další hodnoty, je společný život s druhými lidmi - lidská vzájemnost. Tato vzájemnost může mít nejrozmanitější podobu od vztahu dvou přátel přes nejrůznější společenství a druhy spolupráce až po různé organizace a instituce (včetně politických stran). Svobodnou lze nazvat jen takovou společnost, která v maximální možné míře chrání právo jednotlivců podílet se na takové vzájemnosti. Jinými slovy, svobodná společnost zakazuje pouze takové jednání, které toto právo omezuje či maří. Historická zkušenost jasně prokázala, že svobodná společnost je zcela nemyslitená bez právního státu a že může být uskutečněna velmi nedokonale a nejistě, pokud nedisponuje institucemi parlamentní demokracie a tržního hospodářství. Stejně jasně se ale ukázalo, že tyto instituce samy o sobě nedokáží trvalou existenci svobodné společnosti zaručit, pokud v ní není přítomna celá řada hodnot, které je možno označit termíny sociální a mravní odpovědnost. Z tohoto důvodu mají pro takovou společnost prvořadý význam právě ty instituce, v nichž se ony hodnoty rodí a obnovují - výchovné, vzdělávací, náboženské, vědecké, kulturní a další organizace či společenství.

Právní stát
Nejmocnější společenskou institucí je stát. Jeho roli považujeme za nenahraditelnou ze dvou důvodů. Prvním je potřeba ochrany společnosti před vnějším ohrožením a prosazování zákonů, regulujících její život. Naléhavost těchto úloh závisí také do velké míry na mezinárodní situaci a morálních kvalitách občanů. Avšak i v ideálním světě by stát měl celou řadu úkolů, vyplývajících ze soužití velkého počtu lidí: úkolů, které by žádná jiná instituce nebyla z principu schopna zajistit. Se svobodnou společností je ovšem slučitelný pouze určitý typ státu, a to stát právní. V takovém státě jsou pravomoci rozděleny a přitom je každé pravomoci zákonem jasně vymezeno pole působnosti, stanoven způsob jejího výkonu a určeny instituce a osoby, jimž je odpovědna. Dále v něm existuje instituce, která je na vykonavatelích jednotlivých pravomocí nezávislá a která je oprávněna jejich výkon přezkoumávat a v případě, že nejsou v souladu se zákonem, i zvrátit - nezávislé soudnictví. Právní zakotvení svobodné společnosti spočívá kromě rovnosti před zákonem na dvou principech:

1. jasně definované a zákony chráněné oblasti suverenity jednotlivých občanů,
2. jasně vymezeném a zákony chráněném prostoru pro společné jednání občanů.

První princip představuje právní výraz důstojnosti jednotlivce, druhý pak právní uznání lidské vzájemnosti. Uskutečnění těchto principů má v praxi podobu celé řady práv, která musí respektovat jak stát, tak i jednotliví občané. Na prvním principu jsou postavena především práva občanská. Jsou to např. právo na svobodu a osobní bezpečnost (občan nesmí být svévolně zatčen), svoboda pohybu a pobytu, právo na řádný soud, právo na ochranu před svévolným zasahováním do soukromého života, rodiny, domova, korespondence, před útoky na čest a pověst, svoboda svědomí atd. Vzhledem k tomu, že rozvoj společnosti s sebou přináší i vznik nových možností a prostředků k zasahování do lidského života, bude zapotřebí formulovat i další práva, jejichž potřeba nebyla zatím zřejmá - např. právo na informace o životním prostředí nebo právo na jeho určitou kvalitu. Z druhého principu je odvozována celá řada hospodářských, sociálních, národnostních a kulturních práv. Jsou to např. právo na svobodu projevu, právo spolčovací a shromaž_ovací, právo volit a být volen, právo na zakládání odborových organizací, právo na vytváření vědeckých, kulturních a vzdělávacích institucí atd. Existence všech těchto práv musí dovolovat stanovit případy jejich porušení. Vyvstane-li otázka, kdo je v právu, tj. otázka spravedlnosti, musí být alespoň teoreticky možné zjistit, na čí straně je to či ono právo, popř. které z těchto práv má v daném případě přednost. Radu dobře míněných tzv. hospodářských a sociálních práv nemůžeme proto uznat za práva v přesném smyslu toho slova. Nikoliv proto, že bychom jejich záměry vřele nepodporovali, nýbrž z toho důvodu, že u nich chybí měřítko k posouzení jejich rozsahu či že by jejich prosazováním byla poškozena jiná práva občanů. Tak např. právo na smluvně dohodnutou mzdu je právem ve vlastním slova smyslu, neboť lze ihned zjistit, zda došlo k jeho porušení. Naproti tomu tzv. právo na spravedlivou mzdu takovým právem není, neboť chybí jakákoli možnost zjistit, zda daná mzda je příliš vysoká či příliš nízká. Tím nechceme nikterak tvrdit, že slova jako ,,bídná mzda", špatné pracovní či bytové podmínky nemají reálný smysl a domníváme se, že by takové jevy neměly být lidem lhostejné. Tvrdíme pouze, že se na ně vztahují jiné pojmy než "spravedlnost", a to pojmy vposledku základnějšího významu a naléhavosti, které jsme zahrnuli pod označení "sociální a mravní odpovědnost". Zákony, vymezující práva jednotlivců a společenských subjektů (tj. různých forem lidské vzájemnosti), vytvářejí oblast tzv. soukromého práva. Toto právo spolu se základní zásadou ,,co zákony nezakazují, je dovoleno" tvoří rámec svobodné společnosti. Soukromé právo občanům nenařizuje, jak a k čemu mají svoji svobodu použít, nýbrž jim pouze ukazuje, kde končí sféra jejich svrchovanosti a začíná sféra svrchovanosti druhých. Vedle práva soukromého však společnost potřebuje ještě jeden druh práva, a sice právo veřejné, regulující statuty a pravomoce veřejných institucí - včetně státu samotného. Součástí veřejného právo je i ústava. Veřejné právo dává různým institucím možnost zasahovat do života občanů (a v případě výjimečného stavu i způsobem normálně nepřípustným). Proto v něm musí být uplatňována zásada zcela opačná než u práva soukromého: ,,co zákony nedovolují, je zakázáno". Tvorbou veřejného práva se zabývají instituce vybavené zákonodárnou pravomocí. Řešením operativních problémů společnosti se zase zabývají organizace vybavené pravomocí výkonnou. Tyto organizace se při své činnosti musí řídit veřejným právem. K hlavním zárukám, že tomu tak ve skutečnosti bude, patří striktní institucionální oddělení obou druhů pravomocí.

Parlamentní demokracie
Demokratický princip vlády spočívá v tom, že veškerá pravomoc ve státě je vposledku odpovědna občanům. Historicky ověřenou formou takové vlády je parlamentní demokracie založená na hierarchii zastupitelských těles nejrůznější úrovně. Řádné fungování demokracie vyžaduje, aby o veřejných věcech rozhodovali lidé, kteří jsou pod kontrolou veřejnosti a kteří své případné chyby a poklesky musí zaplatit odchodem z funkcí a ztrátou politické prestiže. Z tohoto důvodu je nejlepším ztělesněním demokratického principu v celostátním měřítku demokracie nepřímá, uskutečňovaná prostřednictvím volených zástupců, kontrolovaných voliči a svobodnými sdělovacími prostředky. Možnost ztráty politické prestiže spojené s místem v parlamentu je totiž účinnou pobídkou k odpovědné práci, k níž patří i kontrola těch vládních činitelů, jejich přímá kontrola ze strany veřejnosti není prakticky uskutečnitelná. Základním stavebním kamenem demokratické společnosti jsou však samosprávné obce, neboť teprve v nich jsou splněny podmínky pro praktické uskutečnění demokracie přímé: zájem o problémy obce ze strany občanů, znalost těchto problémů a konečně skutečnost, že důsledky případného rozhodnutí obyvatel dopadají především na ně samotné a nikoliv na někoho jiného. Přímá demokratická samospráva obcí proto představuje ideální školu politiky, neboť právě v nich mohou občané bezprostředně zakusit spojení svobody s odpovědností, učit se schopnosti kompromisu a získávat zkušenosti v tom, jak vytvářet konsensus občanů nejrůznějšího zaměření a názorů. V samosprávných obcích tak dochází k přirozenému výběru a výchově politických talentů. Považujeme však za nutné upozornit, že demokratický princip vlády sám o sobě neřeší klíčový problém: jak zabránit svévolnému zneužití moci proti menšinám (politickým, národnostním apod.), popř. proti samotným lidským právům. Skutečnost, že nějaké rozhodnutí bylo schváleno většinou nebo že většina proti němu nemá námitek, totiž nikterak nezaručuje, že dané rozhodnutí nepředstavuje svévolný zásah do práv občanů nebo že není nebezpečným krokem k tyranii. Zkušenost některých zemí potvrzuje, že sebelepší ústavní deklarace lidských práv nevylučuje jejich naprosté negování v případech, že se v parlamentu vytvoří majorita totalitních stran a jejich spojenců. Domníváme se, že tomuto nebezpečí je nutno čelit nikoli rozmnožováním ,,papírových" záruk, popř. oslabováním státních institucí, nýbrž naopak posílením záruk institucionálních. Jako nejlepší záruka tohoto typu se nám jeví vytvoření samostatného zákonodárného sboru, který by se na rozdíl od parlamentu zabýval čistě soukromým právem a zároveň vykonával dohled nad všemi institucemi - včetně soudnictví - z hlediska respektování tohoto práva. Do jeho pravomoci by mělo patřit i vyhlašování výjimečného stavu. Aby tento sbor nebyl jen další replikou parlamentu, bylo by nutné zavést do něj zcela jiný systém voleb, než jaký se používá k sestavování parlamentu. Do zákonodárného sboru by byly voleny nikoliv strany či jejich příslušníci, nýbrž osobnosti, jejichž dosavadní život by dával jasné záruky, že při své práci ve sboru se budou řídit principy svobodné společnosti. Pro zřízení takového sboru mluví i zkušenost zemí, ve kterých jsou parlamenty zcela zahlceny operativním řízením a kontrolou vlády - projednáváním rozpočtu, různých zásahů do hospodářství, předpisů, zahraničně politických otázek atd., přičemž na vlastní zákonodárnou činnost jim zbývá málo času. Od poslanců se také očekává, že značnou část své energie věnují práci ve svých volebních obvodech, popř. uvnitř svých stran. Negativní roli pak často hraje i výběr samotných poslanců, v němž rozhoduje spíše schopnost postupu uvnitř stranického aparátu než jejich vzdělání či schopnost právního myšlení. Další závažnou překážkou kvalitní zákonodárné funkce parlamentu je příliš časté spojení politických stran se zájmy, které by byly přijetím nějakého obecně prospěšného zákona dotčeny.

Tržní hospodářství
Tržní hospodářství není ničím jiným než uplatněním ideálu svobodné společnosti na hospodářskou oblast. Každému je dovoleno - analogicky k ostatním formám lidské vzájemnosti - účastnit se hospodářského života. Každý má právo nabízet své služby nebo statky tomu, kdo je ocení nejlépe, a kupovat služby a statky od toho, kdo je nabídne za nejlepších podmínek. O tom, co se bude vyrábět a za jakou cenu, rozhoduje především poptávka, která tak představuje cosi na způsob nepřetržitě probíhajícího demokratického hlasování o výrobě. Volný pohyb cen v závislosti na vztahu nabídky a poptávky znamená v kombinaci s volným pohybem kapitálu a pracovních sil sice nedokonalý, ale dosud ničím nepřekonaný způsob, jak dosáhnout s danými zdroji co největšího uspokojení lidských potřeb. Moderní tržní hospodářství však ke své existenci potřebuje celou řadu institucí a zákonů. Jeho základem jsou jasně vymezená vlastnická práva. Dále musí existovat ústřední banka, odpovědná za měnu, sít komerčních bank, burzy surovin a cenných papírů, pojišťovny apod. Tržní hospodářství neklade prvotní důraz na rozdělování bohatství, nýbrž na jeho tvorbu, přičemž případné nežádoucí sociální důsledky mají být řešeny mimo sféru trhu. Možnosti centrálního přerozdělování vytvořeného bohatství do nehospodářských sfér jsou totiž závislé na velikosti onoho bohatství. Chudý stát si přece nemůže dovolit velkorysou sociální politiku, velkolepé ekologické projekty či vědecké programy. Proto není rozumné prosazovat tyto cíle prostřednictvím zásahů do trhu, které v zásadě vždy vedou ke snížení jeho efektivnosti a tudíž ke snížení společenských fondů. Působení státu je nutno omezit pouze na stanovování pravidel podnikání a příslušný dohled. Pouze v případech, ve kterých by působení tržních mechanismů poškozovalo významné společenské hodnoty (např. životní prostředí), je nutný zásah státu prostřednictvím zákonů a předpisů, které jsou schopny účinně zabránit danému nebezpečí (ekologické zákonodárství zakazující určité činnosti, antimonopolní zákonodárství omezující svobodu smlouvy apod.). Zájmy podnikatelů jsou hájeny ochranou jejich vlastnických práv. Zájmy pracujících jsou hájeny ochranou příslušných smluv se zaměstnavateli, jejich právem vytvářet svobodné odbory a právem na stávku. Některé služby trh není schopen poskytovat. Tyto oblasti zpravidla přebírají obce různé úrovně nebo dobrovolná sdružení. Stát by měl obstarávat pouze to, co nelze zajistit jiným způsobem. Jeho působení však musí být podřízeno veřejné kontrole a musí se dít v souladu se zákony. Důvod, proč je rozumné omezit roli státu na tomto poli, tkví v nezastupitelné funkci sociální odpovědnosti.

Sociální odpovědnost
Projevem lidské vzájemnosti není jen společné rozhodování o věcech veřejných (politika) či různé druhy dělby práce (hospodářství), ale i celková odpovědnost občanů za druhé lidi. Tato odpovědnost zahrnuje i starost o ty, kteří z nejrůznějších důvodů potřebují dočasnou či trvalou pomoc. Sociální odpovědnost nemůže být jen záležitostí omezených možností jednotlivců, ale zároveň se nesmí stát jen záležitostí státu. Musí být věcí celé společnosti. Zcela nahradit odpovědnost společnosti odpovědností státu znamená - vedle obvyklého byrokratického mrhání prostředky a korupce - přispívat i k sociálnímu odcizení, kdy občané přesouvají své závazky vůči druhým na stát a starají se rostoucí měrou jen o sebe. To podkopává samotné základy svobodné společnosti, jak již bylo řečeno výše. Z těchto důvodů je žádoucí, aby společnost usilovala o vytváření nejrozmanitějších forem řešení sociálních problémů na principech svépomoci, dobročinnosti, soukromých nadací a iniciativ. Jednotlivci a jejich sdružení se mohou do práce zapojit a finančně je podporovat. Stát či obce nižší úrovně by jim měly pomáhat tam, kde spontánně vzniklé zdroje nestačí a dobrovolná aktivita selhává. Tato pomoc by však neměla mít podobu zásahů do trhu či paušálního poskytování sociálních výhod. Zásahy do trhu totiž narušují jeho produktivitu, čímž se vposledku snižuje množství prostředků, které má společnost k dispozici na sociální účely. Paušální poskytování výhod zase podkopává vůli občanů vlastními silami zlepšovat své postavení a zmenšuje možnosti pomoci skutečně potřebným. Zkušenosti z mnoha zemí s takto pojatým systémem sociální péče navíc ukazují na další závažné nebezpečí: jakmile totiž různé skupiny obyvatel zjistí, že politický vliv ve státě se dá automaticky využít k prosazení sociálních programů, zacílených především na ně samotné, pak se značná - ne-li převážná - část politického boje promění v boj o příděly ze státního rozpočtu: boj, ve kterém zákonitě vítězí silnější, méně potřebný, a nikoli slabší a potřebnější. Pomoc státu by tudíž měla mít formu podpory spontánně vzniklých řešení, jako jsou např. sociální pojišťovny, u kterých může stát zajišťovat dohled nad jejich hospodařením, popř. garantovat jejich solventnost. Jinou formou pomoci je daňový systém zvýhodňující ty, kteří do sociální sféry investují nebo přispívají.

Mravní odpovědnost
Ani sebelepší zákony nemohou zajistit trvání svobodné společnosti, pokud v myšlení a jednání občanů nebude v dostatečné míře přítomna láska ke svobodě. Dějiny jsou smutnou kronikou vítězství tyranií nebo tyranských vnitřních sil nad institucionálně svobodnými společnostmi, jež mravní rozklad zbavil vůle k odporu. Láska ke svobodě však nemůže žít bez institucí, v nichž by se mohla kultivovat a čerpat z nich sílu. Politické a hospodářské instituce tuto roli hrát nemohou. Je to způsobeno tím, že pro různé zájmové skupiny, které se v těchto sférách nevyhnutelně tvoří, je svoboda jiných skupin (konkurenčních politických stran, podniků, sdělovacích prostředků) spíše zdrojem starostí a roztrpčení než popudem k ještě větší oddanosti svobodě. Instituce navíc nutně podléhají korupci a jsou proto často pouze karikaturou odpovědného jednání, čímž je hodnota svobody uváděna v pochybnost. Láska ke svobodě se musí obnovovat především v těch společenstvích a institucích, které stojí a padají s dobrovolným odhodláním nějaké skupiny lidí dostát hodnotám jako je pravda, spravedlnost, věrnost, láska k bližnímu. K takovým společenstvím patří celá řada výchovných, vzdělávacích, vědeckých, náboženských a kulturních institucí, sdružení a spolků. Nikdo si jejich nezastupitelné role nebyl vědom lépe než právě totalitní režim a nikdo je též s větší urputností nelikvidoval či alespoň neumrtvoval. Existence těchto - často čistě soukromých - institucí je proto obecným zájmem. Politická moc sice nemůže garantovat jejich životaschopnost, může jim však zajistit zákonnou ochranu před různými neblahými vlivy, především pak před sebou samou: přílišná péče ze strany státu, byt vedena dobrými úmysly, je může umrtvit stejně dokonale jako zlý záměr. Jedním z blahodárných nepřímých opatření státu je zprostit tyto instituce daňových povinností a poskytovat daňové úlevy jejich dobrodincům. Svobodné rozhodnutí pro nějakou formu dobra neznamená nic jiného než uznání vlastní odpovědnosti vůči této hodnotě. Mravní odpovědnost a svoboda v pravém smyslu slova jsou rub a líc téže mince. Domníváme se, že za současné inflace slova svoboda je naší povinnosti zdůrazňovat právě rub této mince. Proto jsme odstavec o lásce ke svobodě nadepsali "mravní odpovědnost".

Rodina
Rodina představuje primární a nenahraditelnou formu lidské vzájemnosti, původnější než všechny politické, hospodářské, společenské a jiné svazky, účely a instituce. Všechny tyto další formy jsou totiž projevem života a lidské vzájemnosti, které musí nejdříve vzniknout někde jinde - v rodině. Často se říká, že rodina je nenahraditelná z hlediska předávání zkušeností minulých generací. To je ovšem pravda jen do určité míry, neboť velkou část těchto zkušeností předávají mimorodinné instituce. Nenahraditelný význam rodiny spočívá především ve dvou věcech. Pouze v ní se totiž může dítě - člověk naučit, co všechno obnáší soužití s druhými lidmi za nejrůznějších, často i nesnadných situací. Rodina je tudíž universitou lidské vzájemnosti. Zároveň je pak zázemím a přístavem, kam se může člověk v nouzi a při pochybení kdykoliv uchýlit a nalézt bezpodmínečné přijetí. Právě v tomto jedinečném sepětí velkých nároků a velké pomoci tkví klíčový význam rodiny. Stát a obec by proto na rodinu měly pohlížet jako na základní sociální jednotku, která na principu každodenního setkávání, praktické solidarity a chráněného rodinného soukromí vytváří základní záruky pro to, aby lidé zvládali své životní obtíže v každodenních i mezních situacích. Tuto svoji roli však může rodina plnit pouze tehdy, bude-li ušetřena vnějších zásahů a manipulací. Stát a obce se mají omezit pouze na poskytování pomoci v situacích, kdy rodina není plně soběstačná, a zasahovat do jejích záležitostí pouze v zákonem stanovených případech ohrožení některého z členů rodiny.

Příroda
Ochrana přírody - stejně jako ochrana rodiny - představuje nesporný obecný zájem, který lze ignorovat jen za cenu smrtelného ohrožení celé společnosti. Politickým východiskem ve vztahu k životnímu prostředí musí být princip odpovědnosti, který zahrnuje nejen vztah k aktuálním potřebám obce, ale i vztah k minulým a budoucím generacím. Vyžaduje úctu k tradicím, zvyklostem a ke kulturnímu dědictví našich národů, stejně jako ohled na zachování životních podmínek pro naše potomky. Pokračující ničení životního prostředí je důsledkem novověkého antropocentrismu a jeho chápání přírody jako pouhé zásobárny surovin a energetických zdrojů, dané člověku k libovolné dispozici. O překonání tohoto postoje ve společnosti bude třeba teprve cílevědomě usilovat. Politika musí přistupovat k ochraně přírody ze dvou hledisek. Především je třeba u každého velkého zásahu do přírody prosadit princip, že dokud nebude dokázána jeho relativní neškodnost, pak zásah povolen nebude, a potlačovat přístup opačný, totiž že dokud se neprokáže škodlivost zásahu, pak proti němu není námitek. Dále je nutno učinit z přírodního prostředí ekonomickou hodnotu i v těch případech, kdy zkušenost či vědecké výzkumy dokázaly, že příroda je schopna se s daným zásahem vyrovnat. Tento druhý princip by bylo možno uskutečnit formou dodatečné daně ve prospěch obcí, jejich životní prostředí je příslušným podnikem narušeno. Zároveň by se tím vytvořil účinný tlak na hledání méně škodlivých výrobních postupů.

Pokusili jsme se Vás stručnou formou a v obecných rysech seznámit s pojetím společnosti a zásad jejího uspořádání, jež podle našeho přesvědčení nejlépe odpovídá potřebám svobodné obce. Tento přehled ideových východisek je samozřejmě nutné vtělit do celé řady programů pro jednotlivé oblasti života společnosti, jež jsou v kompetenci politického rozhodování. Patří mezi ně především návrh nové ústavy včetně politického systému a konkrétního postupu ekonomické reformy. Po koncepčním řešení volají ovšem naléhavě i tak důležité oblasti jako je zdravotnictví, školství a životní prostředí. Zvláštní pozornost je třeba věnovat reformě zemědělství. Pokud jste očekávali lákavé sliby o snadném dosažení vysoké životní úrovně nebo o stále větších právech občanů na to či ono, pak jsme Vás asi zklamali. V situaci hluboké ekonomické, ekologické, sociální i mravní krize, v níž jsme se ocitli, považujeme zjednodušování problémů za nebezpečnou demagogii. Cesta ke svobodné, prosperující společnosti bude trnitá. Musíme nalézat a rozvíjet takové uspořádání věcí obecných, v němž budou znalosti a úsilí každého člověka co nejlépe využity ku prospěchu jednotlivce i celku. Ke spolupráci na tomto úkolu Vás zveme.

Přípravný výbor ODA, prosinec 1989
Pavel Bratinka, Roman Češka, Viktor Dobal,
Tomáš Ježek, Jiří Kabele, Eva Klvačová,
Daniel Kroupa, Karel Kříž, Ivan Mašek,,Jan Payne
Josef Reichman, Jiří Skalický, Jaromír Žegklitz

• Tento dokument formátu MS Word 95 (33 kB)